Potkal jsem před covidem na krumlovském náměstí člověka, který mi připadal jako cizinec. Rozhlížel se vůkol, pak mne vcelku srozumitelně československy oslovil a překvapil mě otázkou, kde se tady pořádají veřejné popravy. Pokud by to mělo být na tomto náměstí, tak to že mu přijde pro takové účely nevhodné vzhledem k blízkosti kostela. Vysvětlil jsem mu, že u nás v Česku byl trest smrti zrušen v roce 1990 po pádu komunistického režimu. Platí to i v Krumlově. Teď se věší jen někdy ve filmech nebo v divadle. Poděkoval za informaci, na památku mi věnoval malé kapesní akvárium a usmál se. Já na něj taky. Pak udělal čelem vzad a odešel směrem na východ. Já jižně do hospody vyvětrat si myšlenky a k tomu větrání jsem si jako obvykle poručil krumlovské zátiší: velké pivo a malý rum.
*
Nedalo mi to a o popravách jsem přemýšlel i se různě pak všude možně ptal, jak to kdysi dávno s popravováním chodilo. Dozvěděl jsem se, že v Krumlově máme šibeniční vrch, který se nachází mimo obydlí, na kopci nedaleko vodojemu u silnice do Kaplice. Město mělo svého kata, pomáhali mu pacholci. Vypráví se vtip, že jednou vedli odsouzeného na šibeniční vrch a panovalo zrovna hrozné počasí. Bouřilo a lilo jako z konve. „Ty to budeš mít teď dobré, ale já musím s pacholky jít v tom nečase ještě zpátky,“ postěžoval si posmutněle kat potrestanému, než ho oběsil.
Šibenice byla vždy postavena tak, aby byla k vidění jako důkaz, že ve městě vládne právo, ale i jako výstraha. K trestu oběšením mohly tehdejší konšelské soudy provinilce odsoudit už za pouhou krádež. Věšení se v naprosté většině případů týkalo především mužů, záznamů o oběšených ženách je známo jen málo, zvěděl jsem. I to, že těla oběšenců se ponechávala viset na šibenici tak dlouho, až se rozpadla. Výjimečně bylo pozůstalým dovoleno popraveného sundat a pohřbít.
Dočetl jsem se, že při stavbě rybníků postupoval rožmberský regent Jakub Krčín z Jelčan a Sedlčan (1535 – 1604) velmi tvrdě. Kdo se provinil, se zlou se potázal. Mnohdy stál na hrázi i kat. Nejen pro výstrahu. Asi to bylo na místě, protože rybníkáři byli prý „chasa zvijebená“, jak se o nich mezi lidmi povídalo.
*
Trest smrti stětím hlavy mečem byl považován za čestnější způsob popravy. Používal se téměř bez výjimky u osob urozených, a dále u těch provinilců, jejichž skutek byl závažnější než krádež. Mohly to být například loupeže, svatokrádež v kostele nebo vražda. Takovýto kat musel být však zručnější než ten, který jen nasazoval odsouzenému na krk oprátku a kopnul pak do stoličky. Musel umět s mečem dobře zacházet, aby popravu dokázal zmákout na první pokus. V třeboňském archivu je uložena Popravčí kniha Pánů z Rožmberka, ale popravy se konaly jinde, ne na žádném jejich zámku, neboť by se tím znesvětilo místo. Tedy i Krumlov byl od takové popravy ušetřen.
*
Nelze opomenout ani hladomorny, které rovněž sloužily k potrestání provinilců. Přístup do ní byl stropem, tudy vězně spustili dovnitř, kde ho obklopovala pouze tma a nemohl se dostat nikudy ven. Trpěl tam hladem a žízní. V Krumlově je hladomorna na zámku, pod zámeckou věží, ale nepoužívá se.
*
Na náměstí stával pranýř, sloup hanby, údajně poblíž bývalé krumlovské radnice. K němu byli provinilci připoutáni a vystavováni k veřejné potupě a ponížení. Tak se trestali většinou nepoctiví obchodníci a řemeslníci, hádavé, pomlouvačné a záletné ženské, tak i drobnější krádeže. Účelem pranýřování bylo zostudit dotyčnou osobu i její chování před lidmi a varovat je, aby si taky tak nepočínali. Krumlovský pranýř se na náměstí nedochoval, ale spatřit ho lze například v Hořicích, v Přídolí a ve Frymburku. Jsou stále funkční, ale mimo provoz stejně jako hladomorny. Dneska se pranýřuje jinak a jinde, například v bulvárním čtivu, či na podobně zaměřených internetových stránkách. To tam může učinit kdykoli kdokoliv o komkoliv, jak se mu zamane. To ve středověku nešlo. Pranýř byl také do roku 1958 v Dolní Vltavici, pak celé toto městečko zalila vltavská voda. Jeden znalý a vtipný pošumavský občan mi nedávno v hospodě po třetím pivě sdělil, že teď ho používá vodník, pranýřuje ryby, které se mu nějakým způsobem znelíbily a nedaly si říct, ani když je několikrát povodnicku napomenul. Povedlo se mu, že je aspoň odnaučil roznášet v lipenské vodě drby, což se asi naučily od některých lidí, kteří se tam potápěli a drbali při tom. Troufám si mu na závěr proto aspoň touto cestou poděkovat, že hlavně jeho zásluhou přebývá v lipenské vodě stále více ukazněnějších ryb.
Jan Vaněček, českokrumlovský spisovatel
Poznámka redakce: Jan Vaněček je autorem 11 knih, převážně humoristických. Je možno vypůjčit si je v městské knihovně.