Mému otci říkával pan František strejdo a pamatuji ho jako člověka veselého a vtipného. Narodil se v Holubově, vesnici v Podkletí, na 1. máje v roce 1923. Krátce pracoval v redakci Jihočeské pravdy a v šedesátých létech minulého století byl redaktorem Rudého práva. Po sovětské okupaci v roce 1969 opustil redakci. Dostal vyhazoval, protože se odmítl zúčastnit kádrových prověrek. Nastoupil pak jako hlídač na pražských parkovištích, dělník v různých skladištích, posléze dělal jako mnozí další oportunisté topiče. Psal fejetony do samizdatu. Jeho Sto bodů (Stokrát se bojí) bylo přeloženo do mnoha jazyků. S manželkou Dagmar, která byla novinářkou a spisovatelkou, podepsali mezi prvními Chartu 77.
V knize Všivá doba – Z deníku chartisty o tom napsal: „Jako bouře, jako smršť, ženou se na hlavy signatářů Charty 77 útoky z novin, rádia i televize. Samozřejmě pod komandem policie. Kdo mohl čekat, že tak nevinný text Charty přivede mocipány na pokraj šílenství… Je dobře, že jsme oba se ženou mezi těmi, kteří to vyvolali. (I když se nám asi povede zle).“ Nemýlil se.
Deník chartisty vyšel poprvé v roce 1988 pod názvem Stalo se v kraji zvykem v nakladatelství Sixty-Eight Publishers Zdeny a Josefa Škvoreckých v Torontu, třetí doplněnou verzi vydal docent Zdeněk Susa ve svém nakladatelství ve Středoklukách již s názvem Všivá doba.
V roce 1980 po mnoha výsleších, šikanách, věznění v celách předběžného zadržení následovali s manželkou dcery a odstěhovali se do Vídně. Dcery, dvojčata, obě povoláním zdravotní sestry, tak učinily po domovní prohlídce, při níž se jim estébáci hrabali v jejich osobní korespondenci, denících, prádle a v dalších soukromých věcech. Považovaly to za neodpustitelnou urážku. Bylo jim dvacet let, když jednotlivě složitými cestami přes Jugoslávii emigrovaly do Rakouska. Tam žijí dodnes.
O průběhu svého a manželčina vystěhování napsal: „Dostali jsme úřední papír, ve kterém stojí psáno, že prý jsme oba bez státní příslušnosti a na území Československé socialistické republiky jsme se zdržovali přechodně. Myslí si, že když nejdříve děti, a pak i nás po nesčetných výhrůžkách vystrkali za hranice, budou mít od nás pokoj. Tak to se pletou!“
Ve Vídni redigoval František Výběr, sborník informací a komentářů, který se tajnými cestami šířil do Československa. Paní Dagmar spolupracovala s vysíláním Hlasu Ameriky a Svobodnou Evropou. Po roce 1989 žili spolu střídavě ve Vídni, v Praze a ve Vyšném u Nových Hradů, kde si koupili chalupu. Po dlouhém utrpení zemřel František ve Vídni 27. června 1999.
Jeho kolega Miroslav Sígl na něj vzpomíná: „Byl poznamenán místem svého narození a dětství – Holubovem. Dospělý věk prožil ponejvíce v Praze. Známostí a přátel tam měl na desítky – od Jaroslava Seiferta a jeho dcery Jany, Jirky Lederera, Otky Bednářové, Františka a Rivy Krieglovy, Jiřího Hájka, manželů Tominových až po Trudu Sekaninovou-Čakrtovou, slepého Klementa Lukeše, Vlastu Chramostovou…“
Na přání manželky Dagmar bylo výročí odchodu Františka Vaněčka vzpomenuto během církevních obřadů ve Vídni a také v Českých Budějovicích, kde nalezl místo posledního odpočinku.
Manželka Dagmar, novinářka a spisovatelka, pobývala v uplynulých letech v Českých Budějovicích, publicisticky spolupracovala zejména s dvouměsíčníkem Listy a Vídeňskými svobodnými listy. V roce 2014 se přestěhovala do Třeboně, tam ve svém bytečku 2. května 2015 ve věku osmdesát dva let zemřela. Byla to prima žena a měl jsem ji rád. Hodně mi v publicistické i literární práci pomohla. Přikládám její foto.
Jan Vaněček
českokrumlovský spisovatel