Rád jsem se toulával krajinou Pošumaví, která je předhůřím Šumavy. Pole a louky střídají lesy. Rybníčky a potůčky jsou s nimi v přátelském vztahu. Příroda tady povznáší mysl a potěší. Zaslouží si za tuhle svou krásu poděkování a obdiv.
Tenkrát mi tam byl průvodcem místní kronikář. „Zavedu vás tam, kde jste určitě ještě nebyl,“ pravil. Šli jsme spolu k osamělé roubence a cestou mi vyprávěl o člověku, který ji zde v sedmdesátých letech minulého století přebudoval z bývalé poustevny. Říkalo se mu Pepa. Byl to moudrý a pracovitý samorost, žádný hejhula ani chamtivec. Nepokoušel se tady zbohatnout, ale dělat sobě radost, mít se s lidmi rád a poveselit je.
Kolem lesní stezky, kterou jsme procházeli, připevnil tenkrát na stromech a samorostech vtipné nápisy: zákaz křičení, troubení, práskání bičem a nadávání. O plivání tam bylo na tabuli velkým písmem psáno: Slušný když se tudy mihne, jen do plivátka plivne. A pod tabuli umístil tři plivátka: pro muže, pro ženy a třetí, to menší, pro děti. Nějakému vtipálkovi tenkrát cinklo v hlavě a přidal tam ještě čtvrté. Opatřil je nápisem: Pro vzdělance.
*
Cesta nás zavedla k Pepovu království, jak si tenkrát pojmenoval svou roubenku daleko od lidí a blízkou zvířátkům. Mnoho samorostů prý míval uvnitř domu a na nich destičky s nápisy. Vévodilo jim několik abstraktních obrazů, které sám namaloval. Inspiraci nacházel v lese. Měl tam na ukázku masožravou rostlinu, kterou se mu úspěšně podařilo převychovat na vegetariánku.
Na dvou destičkách, které míval viset na vrátkách, bylo napsáno: Kdo se chce zavděčit, nemůže mluvit pravdu. A na té druhé: Láska, průjem a socialistický závazek přichází a odchází nečekaně. Na tehdejší dobu to byla docela odvážná rčení, avšak stále platná i pro budoucnost,“ okomentoval to pan kronikář, který jako kluk jezdíval na kole Pepu občas navštěvovat. A nebyl prý jediný, kdo se tomu zasmál. Pak mi vyprávěl o něm zajímavě dál:
„Samorosty se staly jeho velkou vášní a povahou samorostem také byl. Tenkrát před prvním májem jsem se ho zeptal, jak ho oslaví, jestli tady v lese uspořádá nějaký průvod nebo manifestaci. Pravil: Milý klučino, já první máj slavím prací, ne v průvodu. Pokaždý se sám ostříhám a oholím. A pak si zase dám od vousů a vlasů roční pauzu.“
Od května až do zámrazu spával prý Pepa venku pod přístřeškem, přestože měl v roubence pokoj a v něm kamna. Pro vodu si chodil ke studánce. V zimě stavěl sněhuláky a povídal si s nimi. Potěšilo ho, že nikdo z nich mu neskákal do řeči.
*
Občas zašel Pepa do vsi do hospody na pivo, pojedl pokaždé tlačenku s cibulí a poklábosil se stárnoucími alkoholiky, ale kořalku s nimi nepil. Toho dne, když dopíjel pivo, zavítal do šenku jakýsi pán, představil se Jára Cimrman a dotazoval se, kde by tady někde našel čtyřlístek. Prý jich tady je k nalezení habaděj. Pepa mu ochotně ukázal louku, na níž čtyřlístky rostou, když se jim zachce. Teď je ta správná doba. Ať to zkusí, ale musí mít trpělivost, jako ji mají ty čtyřlístky, než jsou komplet.
Odešel je tedy fofrem na tu louku hledat. Brzy se vrátil obšťastněný zpátky se dvěma čtyřlístky v ruce. Zapil tu radost dvěma půllitry pramenité vody, kterou mu hostinský ochotně načepoval na dvoře ze studny. A nic za ni nechtěl. Potěšilo ho milé poděkování s úsměvem. Pepa už tam nebyl.
Po čase se štamgastům v hospodě doneslo, že ten Jára Cimrman není žádný podržtaška, ale prý se chystá být oblíbený český genius, Aby se mu to pošťastnilo, potřebuje mít ty čtyřlístky z naší louky.
„Nyní na chvilku odbočím, to vás bude taky zajímat,“ pravil mi kronikář. „Představte si, že na té louce chtělo koncem tisíciletí několik zdejších nadšenců konat každoročně běžecké závody pro děti a chodecké pro důchodce o Cimrmanův čtyřlístek. V těch dětských by byl vítězem, kdo jako první doběhne do cíle, vítězem důchodcovských ten, co měl výdrž a dokázal chodit po louce kolem dokola jako poslední. Ostatní borce postupně začaly bolet nohy a šli si radši sednout na mez. Jenomže majitel louky, místní velkostatkář, byl proti, že by mu louku pošlapali. Nechal ji zorat a nasázel tam brambory.“
*
Pak se kronikář vrátil k povídání o Pepovi. „Občas ho navštěvovala maminka z Prahy, navařila mu, ale po jejím odjezdu se stravoval zase po svém, jak byl navyklý. Zkrátka samorost.
O své minulosti nikdy nemluvil a nikdo se ho také na nic nevyptával. Odpovědi by se patrně nedočkal. Mezi lidmi se jeden čas říkalo, že se chtěl stát lesákem, ale na lesnickou školu ho nevzali, protože nebyl pionýrem ani svazákem a chodil s rodiči nebo s babičkou do kostela na mši. Na vojně byl u průzkumníků takže se v lesích vyznal. Stále se vzdělával. Hodně četl, téměř každý měsíc si vyzvedával na poště knihy či všelijaké zakázané publikace a knížky. Od něj kolovaly mezi jeho nejbližšími a známými. Nejvíce důvěřoval dělníkům v lese. Půjčil jim třeba Švandrlíkovu knihu Černí baroni. V oblibě měl také válečné romány a cestopisy. Pamatoval si různé moudrosti, které v knihách vyčetl. Jednou pravil: „Můžeš zapomenout na vše, cos pro koho udělal, ale nikdy nezapomeň na ty, co něco udělali pro tebe.“ A bylo od něj taky k zaslechnutí, že slova někdy nadělají víc škody než meče. Nečetl noviny, protože v nich píšou samé kraviny, říkával. Když nějaké našel zahozené, sebral je, ale používal jenom na zátop v kamnech.
Až do roku 1973 bydlel Pepa na ubikacích zdejšího polesí, kde pracoval jako brigádník, a když bylo hezké počasí, tak makal ještě po práci, o sobotách a nedělích, na své roubence. Nikdy ho nebylo vidět zahálet. Stavěl oplocenky, dělal prořezávky, připravoval tyčovinu, sázel stromky a co bylo zapotřebí. Žádné práce se nebál a uměl si na ni zajít. Připravoval si také dřevo na opravu svého obydlí, které mu pak traktorem někdo ze známých přivezl, ale mnoho materiálu si navozil na trakaři sám. Snažil se, aby to měl co nejlacinější. A věděl si rady, jak toho docílit. Přinášel čerstvé i sušené houby do prodejny stavebnin. I na nádraží. Uklízel tam rozsypaný cement, který mu za tento „úplatek“ ponechali nádražáci i prodavačky ve stavebninách zamést a na kolečku odvézt nebo v kýblu odnést.
Býval k vidění také u skládky odpadů, jenž nazýval Zlatý důl. Nacházel zde mnoho pro něho zajímavých a užitečných věcí. Hodil se mu třeba starý smejčák na čištění komínu. U nedaleké sodovkárny probíral vyřazené láhve a některé nepoškozené zpeněžil pak v obchodě. Měl promyšlené jak ušetřit. Snažil se rozumně hospodařit. Dluhů se varoval. Od nikoho si nikdy nepůjčoval, ale ani nikomu nepůjčoval. Držel se hesla: Chceš-li ztratit přítele, půjč mu peníze.
„Když roubenku dodělal, postupně ještě vylepšoval její okolí. Nebavilo ho zahálet. Vybudoval parádní krb, vyhloubil rybníček, zreguloval do něj potok, který procházel jeho pozemkem, a zřídil nový záchod. Udělal záhonky na zeleninu a zasadil jabloň vedle břízy. Oba stromy se hned zkamarádily.
Pak ukázal kronikář na smrček, z něhož na nás koukala veverka, prý jeho věrná kamarádka, která k němu ráda zavítala na návštěvu. Pohostil ji pokaždé lískovými oříšky, které měl doma v zásobě. Oba si pak na nich společně pošmákli. Zahrál ji také na rozladěnou foukací harmoniku, kterou dostal darem od hostinského za náruč polínek, které mu darem přinesl.
Po celou dobu zde žil bez elektřiny, bez televize, pořídil si pouze tranzistorové rádio a svítil petrolejkou. Společnost mu dělal osel Matěj; toho koupil asi za dva tisíce korun. Byl jeho pomocníkem, zapřahal ho do káry, aby nemusel všechno vozit na trakaři.
Stalo se, že ho někdo udal, prý staví tu roubenku na černo. Přijela kvůli tomu komise, aby zjistila, jak se věci mají. „Žádné stavební povolení nemám,“ přiznal Pepa po pravdě. Když komisaři viděli, co krásného a sám vytvořil, mávli nad tím udáním rukou, udělali čelem vzad a zvesela odpochodovali.
Věnoval se trpělivě také botanice, sbíral květiny, zakládal herbáře, vystavěl si i skalku. A začal psát svou životní kroniku.
„Kde je jí konec, nikdo neví. Pánbůh si ho k sobě povolal, když mu bylo padesát tři let. Nyní se asi nachází v nebeském ráji pro vyvolené. Chtěli ho tam mít kvůli jeho pracovitosti, být příkladem ostatním duším i andělům. A tady na zemi zůstal ve vzpomínkách lidí jako dobrák, ochotný člověk, na nikoho se nemračil.“ pravil mi na závěr pan kronikář na rozloučenou.
Pepova roubenka tam stojí dodnes, ale osaměla. Je trvalou vzpomínkou na člověka, jenž miloval svobodu a odmítal tehdejší svět socialistických konvencí, lidského pokrytectví a zbabělosti. Způsobem svého originálního bytí a smyslem pro laskavý humor a nebojácnost bral život s úsměvem a sobě vlastním samorostˇáckým nadhledem. Pokud něco budoval, dal si pokaždé záležet, aby to pak safraporte vypadalo. Nic nevytvářel jen na nečisto. A nikdy předčasně neztrácel hlavu. Věděl si rady – a když ne, tak si troufl někoho chytřejšího zeptat.
Text: Jan Vaněček
Kresba: Miloslav Martenek