Úvaha Inge Švandové – Koutecké (1932-2022)
(Motto: Kdo hledá přítele bez chyby, zůstane bez přátel. Turecké přísloví.)
Přátelství patří k velkým mezilidským hodnotám. Je to vzácný vztah hned po lásce, jež se s ním mnohdy snoubí. Někteří lidé vstoupí do našeho života a zase odejdou. Jiní zůstanou jen chvíli a navždy změní náš život. Považuji přátelství za věc srdce, nikoliv peněz. Nedá se koupit. Stává se však, že pojednou uvadne i kvůli pár slovíčkům.
Ne nadarmo se říká, že v nouzi poznáš přítele. Na rozdíl od sousedů či spolupracovníků přátele si vybíráme a oni nás. Avšak přátelství je jen pojem obecný, má mnoho podob.
Některé vzniká pouze nahodile, třeba v hospodě, a je úměrné tomu, kolik toho muži spolu vypijí. A jak často. Jiné přátelství vznikne při dovolené, pobytu v lázních či v nemocnici. S návratem domů se postupně vytrácí, ochabne, až většinou zmizí. Další podobou je přátelství na pracovišti nebo při součinnosti na společném díle. Zaniká často ukončením spolupráce i přechodem na jiné pracoviště, někdy jen do jiné kanceláře, na jiný post, u herců nebo zpěváků do jiného divadla, u sportovců do jiného klubu.
Nejen mezi některými ženami občas vzniká podivné přátelství, jehož náplní jsou drby a pomluvy – známých, sousedů a někdy i příbuzných. Při kontaktu s takovými „přáteli“ je poznat, jako by se v nich uvolňovala tíže pocitu vlastní méněcennosti i třeba závisti.
Vychytralost mnohých osob vede ke vzniku přátelství vykalkulovaného. Tento druh může být předstíraný, možná i upřímný, nicméně v jeho pozadí je cítit získání určitých výhod nebo protekce, zkrátka vychytralost. V historii bylo nepochybně výhodné být přítelem krále, pokud zrovna nedokraloval zvoláním: „Království za koně!“ Ani dnes není k zahození být přítelem vlivného člověka, v práci se vyplatí přátelit se s nadřízeným, pokud jste v divadle nejlépe s panem ředitelem, případně šéfem opery. Tato spekulativní forma přátelství však rychle zaniká, když ona významná osoba v centru přátelského zájmu ztrácí nečekaně svůj status quo. K tomu se hodí moudré čínské přísloví: „Když je ti zle, poznáš, z kolika přátel se stanou pouze známí.“
Chodívala jsem jako studentka AMU často do pražských parků, neboť stejně jako moji rodiče miluji stromy a přírodu. Učila jsem se tam nebo něco četla, chvílemi také pozorovala starší lidi, kteří se tady scházeli. Krmili ptáky, posvačili, někteří hlídali vnoučata. Byli-li to muži, obvykle i kouřili. A když dokouřili, pospávali. Některé ženy štrykovaly, jiné jen hleděly bez zájmu před sebe nebo na pobíhající a hrající si děti. Nudily se. Myšlenkami byly, kdo ví kde. Před setměním všichni odcházeli a pozdravili se na rozloučenou. Ze slušnosti. Další den nebo po čase se stalo, že usedli vedle sebe na lavičku a začali si povídat. Zpočátku jen tak nezávazně, pár vět o počasí, co vysílali v rádiu nebo hráli v biografu. K zaslechnutí byly i anekdoty a veselé příhody ze života.
Tak mezi těmito důchodci vzniklo přátelství z nudy. Jeho podstatou byla pak také výměna názorů na své již dospělé syny a dcery, na vnoučata, na komentování různých nemocí, radostí i strastí. Někteří své životní osudy a prožitky vyprávěli opakovaně. Nikomu to ale nevadilo, se zájmem je znovu vyslechli. Zákonitě bylo toto přátelství ovlivněné ročním období a počasím. Nápadití muži přenesli v zimě po vzájemné dohodě parková setkání do hospody.
Ano, přátelství má mnoho podob a různou intenzitu. Ale jen to opravdové se vyznačuje obětavou pomocí a tím, že nikdy nekončí. Jestli vás život obdařil takovými přáteli, pokládejte to za štěstí. A těm, kteří pečují hlavně o svůj blahobyt, nikoliv o svou duši, se raději vyhýbejme. Neztrácejme s nimi čas.
Současný systém a způsob života vyhovuje především lidem dravým, bezohledným a cynickým. Pojem přátelství v něm jaksi chybí nebo má pouze a bohužel podobu vzájemných „kšeftů“. Tak jako kdokoliv jiný i já mám přátele, ale také jen pouhé známé. A ještě něco: Náš život je příliš krátký na to, abychom ztráceli čas zlobou.
Při svém působení v divadlech jsem se seznámila s mnoha lidmi a významnými osobnostmi. Až na malé výjimky se většina chovala přátelsky. S některými jsem se setkávala i mimo divadlo – v soukromí jsme si sdělovali řadu zajímavostí a dojmů, vyměňovali názory, diskutovali. A přesto toto přátelství, jež jsme považovali za opravdové a trvalé, nevydrželo změnu bydliště či působiště. Zkrátka sejde z očí, sejde z mysli, jak se říká. Takže pravé přátelství je to, které vydrží celý život vzdor odloučení. Naštěstí lidé přece vymysleli poštu, telefon a v současné době i jiné formy komunikace. A tak mám některé přátele sice daleko, ale zůstali jsme si věrní. Vážím si toho a potěší mne, když mi někdo z nich zatelefonuje nebo napíše milý dopis. Život se tím pro mě v tu chvíli stává krásnějším.
Poznámka spisovatele Jana Vaněčka, který o Inge Švandové napsal knihu Můj život s operou. Tuto knihu si lze vypůjčit v městské knihovně.
Inge Švandová-Koutecká (1936 – 2022) byla známá česká operní režisérka a výtvarnice, která od roku 1991 žila s manželem Vlastimilem Kouteckým, scénografem, v Českém Krumlově. Během své umělecké kariéry inscenovala v českých i zahraničních divadlech 130 operních představení, některé v českokrumlovské zámecké zahradě před otáčivým hledištěm. Jako režisérka se podílela na pořádání Slavností Růže, scénografïcky i její manžel Vlastimil, který obdržel v roce 1998 od prezidenta Havla státní vyznamenání: Medaili Za zásluhy.
I paní Inge se dostalo několik významných ocenění. Byl jí udělen titul Zasloužilá umělkyně, obdržela Jihočeskou Thálii za celoživotní dílo a Cenu města. Byla také mezi vybranými ženami různých zemí, které byly prezentovány v knize vydané v rámci projektu Evropské ženy seniorského věku. Byla to moudrá žena, dokonalá profesionálka, mám na ni ty nejlepší vzpomínky. Mnohému jsem se od ní dozvěděl a přiučil.