Silvestrovská vykopávka
Ochotně vykopal:
Jan Vaněček, českokrumlovský spisovatel a rodák
V minulém století, těsně po druhé válce, se přihasil zrovna na Silvestra nazpět do mého rodného Krumlova Rudy přezdívaný Sejrák, který včas vzal před válkou roha až do Ameriky. Byl to člověk nadmíru vychytralý, nadčasově naladěný, i hodinky mu šly napřed. Také letopočet měl v kalendáři posunutý. V Americe se vochomejtal ponejvíc v indiánské vesnici, dělal tam nočního hlídače luk a polí před pytláckou zvěří a ptactvem. Táhlo ho to ale k rodnému domovu. Indiáni žadonili, aby se u nich upelešil natrvalo, že je v hlídaní machr. Nabízeli mu bohatou vdovu a nový obytný kolník. Sejráka ale popadl chtíč šplouchat si ruce v kašně na krumlovském náměstí a napít se piva z městského pivovaru. A tak hned po konci války prásknul do bot a hurá zpátky do Krumlova. Na památku mu indiáni darovali indiánskou dýmku míru. Když se ve svém rodném městě ocitnul, tak prvního, koho tam potkal, byl kominík, černý jako indián. Ten mi přinese štěstí, napadlo Rudyho a sáhl si s dovolením na něj pro jistotu dvakrát.
*
Rozhodl se hned po ošplouchání v kašně osvěžit život svého rodiště. Musí to být ale parádní pecka. Měl v pácu zřídit v zámecké zahradě divadlo a k sezení pro diváky použít otočné seslíky. Za všechno by se platilo, zadarmo by tam zpívali akorát ptáci. Ale byl to jen nápad, sešlo z něj, předběhl ho jiný koumák.
Rudy se rád procházel v noci městem. V ulicích byli k vidění všelijaký flamendři, když už toho měli v hospodě nebo vinárně plný brejle a kymáceli se domů. To ho zaujalo. Jednou se mu podařilo po půlnoci vyplašit nacamraného chlápka, jak se vochomejtal na Latráni a měl v pácu šlohnout o zeď činžáku opřený bicykl. Obelhal ho, že by nikam nedojel, protože má prázdné zadní i přední kolo a někdo před ním čmajznul na něm pumpičku. Opilec se pak šoural dál zase jen pěšmo. Po chvíli vyšel z domu jakýsi pantáta s pumpičkou, nafouknul obě kola a odjel pryč kolem toho ožralky, který si opilecky vyhlížel někde jiné fáro. Ale marně. Pobíhali tam jenom toulaví psi a zvědaví kocouři.
*
Rudyho docela zlákal ten noční rachot a přihlásil se do výběrového řízení na ponocného, které vyhlásila městská rada, neboť dosavadní ponocný propadl alkoholu, karbanu i zlodějnám. V kartách prohrál erární křusky i pršiplášť. Poflalakoval se pak po městě jen tak halabala nebo lajdačil v putykách. Spíš lidi strašil, než chránil. Některým i leccos čmajznul. Fláká se teď v kriminálu. Rudy byl jediný, kdo se dostavil na radnici tenkrát na jaře slušivě ponocně oblečený jako byl zvyklý v té indiánské vsi. Ostatní zájemci se prý zalekli jeho kvalit a zůstali doma se radši povalovat na kanapi, co zbylo v bytě po odsunutých Němcích.
*
Při pohovoru povyprávěl radním povzneseným hlasem také několik indiánských vtipů a ještě indiánsky hezky zazpíval. Zatleskali mu česky. Na oplátku jim ještě vyzradil jednu indiánskou moudrost: to nejlepší, co si člověk může ráno obléci, je úsměv. Vyhověl škemrání konšela Vocáska, co byl cítit naftalínem, a zarecitoval mu a všem vespolek svou vlastní báseň s názvem V Krumlově toužím vždy po pivě. Konšelka Božka, která bydlela u milého za humny, ale v Krumlově měla u své známé adresu, aby tu mohla konšelovat, se ho nervózně zeptala, jak dalece vidí do budoucna svého rodného města. Poklidně jí odpověděl, že hlava mu to umí vyjevit tak na padesát let dopředu. Vyzradila mu včera ve snu, že bude stále patřit dlažební kostce: na ulicích, chodnících, ale nově se u někoho začne v obýváku velebit jako zajímavá čtyřkilová okrasa. Za týden se na radnici dozvěděl, že byl sice přijat z fleku coby pomocný ponocný, ale jen na dobu určitou: do švestek. Pak že by mohl dělat ve městě popeláře. To mu bylo ale šumafuk, neměl z toho hlavu v pejru. V pácu už totiž měl jiný noční kšeft. Ne však v Krumlově. Ale kde a co to bude, s tím se nikomu nepochlubil, ani v hospodě neukecnul.
*
Opravdu se pak stalo to, jak jeho hlava předvídala. Umytou kostku, od roku 1994 každoročně i s ozdobou slavnostně obdrželi zasloužilí občané jako Cenu města. Nehodilo by se, aby dostávali slavnostně za svou zasloužilost nazdobenou hroudu asfaltu, jímž se některé ulice i chodníky začaly krášlit místo kostek.
Od nastartování této každoroční akce bylo rozdáno těm zasloužilcům už sto kostek. Vydláždil by se jimi ve městě metr čtvereční ulice nebo chodníku, jak se mi podařilo na prstech přibližně spočítat. Letos k nim přibylo dalších pět. Někteří Krumlováci se těší, že tu ozdobenou kostku taky dostanou. Už na ni mají v obýváku připravený parádní flek. Přál bych jim, ať se z ní radují, ale ještě zaživa. Jářku nehodilo by se dostat ji až na hrob.
Kresba: Miloslav Martenek