Kovárna
autor: Jan Vaněček, českokrumlovský spisovatel
Spíše ze zvědavosti jsem tenkrát v parném létě zastavil u staré venkovské kovárny s oprýskanou fasádou, rozbitou střechou, polorozpadlým komínem a zarostlou květy socialismu: kopřivami, lebedou, místy i všelijakým křovím. Na zdi byly pověšené porůznu cedule, komu patří a asi patříval tahle zchátralý barák.
Vstoupil jsem dovnitř a rozkoukal se vůkol. Nikdo tam nebyl. Jen rádio tu hulákalo nejnovější dechovkové šlágry. Náhle tam vstoupil velice spokojeně vyhlí-
žející chlapík v montérkové kombinéze a s toaletním papírem v ruce. Uložil ho do skříňky první pomoci vedle láhve s rumem – a hned se mi dobrovolně věnoval.
„Byl jsem v kravíně na hajzlu,“ vyžvanil mi popravdě na přivítanou. U okna ukázal rukou, kde to asi je. Přes ty kopřivy stejně nebylo skoro nikam vidět. Teprve u druhého okna se zdál výhled lepší. Z kravína však byla poznat pouze střecha plná mechu, jinak vůkol zase jen samé kopřivy v převaze nad lebedou. Na vysvětlenou mi sám od sebe prozradil: „Tady v kovárně už dlouho záchod nefunguje. Splacho-
vadlo si vloni vypučili traktoristi do svejch dílen, když sem měl přijet na návštěvu zemědělskej potentát s někým Mongolem, kdyby se jim hajzlíku zachtělo. Dodnes ho sem ale traktoristi nevrátili. Už mě nebaví je pořád dokola upomínat. Nejsem žádný pako, abych si to nechal líbit. Řeknou mi, že jsem ňákej zhejčkalej.“
Vyzvídal jsem, co s tím tedy vyvede?
„Já se rozhod´, že tu začnu splachovat záchod vodou ze sudu, do kterýho naprší z okapu. Mohlo mě to napadnout dřív. Nebudu se nemuset pachtit za každýho počasí ulevit si až do kravína. Někdy tu fouká takovej vichr, že tam musím jít poz-
pátku. Jednou jsem dokonce zabloudil támhle do tý hospody, (ukázal na ni tentokrát pravou nohou), a parádně se v ní pak zpumprlíkoval.“ Přišlo mi to vtipné a zasmál se tomu. On si odplivnul a zapálil další cigaretu, aby nečinně nemarnil čas.
„Tady by to vůbec potřebovalo celé opravit, nebo radši zbourat a postavit znova,
nebo nic, zatravnit to,“ poznamenal jsem k věci a konečně se mu představil i co jsem zač.
Pokýval spokojeně hlavou, že nejsem policajt a opřel se rukou o špinavou kovadli-
- Na oplátku se taky představil a podal mi na uvítanou tu umazanou ruku a kecnul:
„Že jsem opravdu kovář, je to poznat podle nářadí kolem dokola a mojí postavy. “
Chvíli se potom nervózně trápil s cigaretou. Když se mu povedlo ji zase rozdýmat, pokračoval v řečnění: „Já bych aspoň fofroval opravil střechu, aby sem socialisticky
nepršelo. To by přece nestálo moc peněz. Na to by se dalo vydělalo prodejem erárního šrotu. Teď ho tady lidi kradou o sto šest.“
Poznamenal jsem s úsměvem, že by možná stálo i za pokus vyhrát nějaký peníze
ve sportce. Pak ho poučil, že jsem nikdy nebyl soudruh, ani nebudu, a zahleděl se
na strop, kde byly vidět mokré fleky. Místy kapala voda. I na mou hlavu.
„Mně už je to, veleváženej pane, ale šumafuk, já to tu ještě do důchodu safraporte nějak vydržím,“ vyslovil se rozšafně. „Ale něco vám teď ukážu, ať se pobavíte, to stojí opravdu za podívání. Jenže tady je málo vidět, okna jsou zaneřáděný, samá pavučina, nesvítí nám všechny žárovky, půjdem se na to podívat, kde je lepší vidět.“
Vyšli ven před kovárnu. Místo nich vletělo do ní hejno nedočkavých much.
Venku vytáhl z kapsy portmonku a z ní občanku. Nalistoval stránky, kde měl štemply všech bývalých zaměstnavatelů.
„Podívejte, kolik jich tam mám! To je nadělení, co?“
*
Pohlédl jsem do té jeho občanky, udiveně poté zakroutil hlavou a úsměvně pravil: „No, člověče, vy jste teda parádní fluktuant, s takovou sbírkou razítek byste mohl jít někam na výstavu. Nebo se aspoň s tím nechal na památku vyfotit.“ Uchechtnul se, odhodil vajgla do kopřiv a zapálil si další startku. S chutí se nadýchnul jejího kouře. A vypouštěl ho směrem na mě. Včas jsem se jako nekuřák uhýbal. On chvílemi tím kouřem odháněl mouchy.
„Abyste rozuměl,“ dal zase řeč, „tohle první razítko je od jézédáků, kterým kovárna kdysi patřila, když jsem k nim nastoupil. Ty měli koně. Pak se družstvo sloučilo se sousedním a dali si jiný jméno. To je tady ten štempl s ruskou hvězdou, snopem obilí a mladým komunistou s kosou v ruce.“ Ukázal na něj prstem zažloutlým od cigaret. „Po nich to tu převzaly školní statky, už ani nevím, jak dlouho jsem pro ně kovářil, podle těch razítek by se to dalo spočítat. Najednou si ale soudruzi z vedení usmysleli, že mě nepotřebujou, protože zbylí koně prodali a nakoupili místo nich traktory. Kovárnu i se mnou pronajali lesákům, ty ještě koně měli na tahání dřeva z lesa. To je tohle divný razítko s nepovedeným stromem.“
Prohlédl jsem si je a zasmál se. Bylo natištěno podivně: strom měl větve jenom na pravé straně. Vlevo byl nějaký nečitelný nápis a obrázek pionýrky na koni.
„A co se stalo, prosím, dál?“ zeptal jsem se ve vší slušnosti a zvědavosti.
Kovář otočil stránku a ukázal na další razítko. Bylo vzhůru nohama. „Když i lesáci zrušili koně, převzal kovárnu komunál. Já zase zůstal a koval hlavně kramle. I jiný železný kraviny. Všechny si nepamatuju, bylo jich habaděj, nejvíc šly na odbyt
hlavně svícny, to byla tenkrát taková móda. Možná si na tu dobu taky vzpomínáte.“
Přiznal jsem, že mám jeden svícen taky doma, ale ten je ze dřeva. „Měl jste, vážený pane, dřevěnou konkurenci,“ sdělil jsem mu.
Pak se zamyslel: Dali nám jako sem dárek od Dědy Mráze funlnágl novou záchodovou mísu. Tu někdo hned po novým roce ukrad´. Druhou pak na svátek Tří králů. Dát sem třetí, na to už nedošlo, musel by záchod někdo pořád hlídat. Nikdo to nechtěl dělat ani jako socialistický závazek.“
„A tohle poslední razítko máte od státních statků,“ poznamenal jsem.
„Je to tak,“ přiznal barvu. „A doufám, že s ním už vydržím do důchodu.“ Zavřel občanku a strčil ji zpátky do portmonky. Pak jsme se rozloučili.
Vzpomněl jsem si na něj, když po půlroce tenhle státní statek přejmenovaly na Agro. To on ale ještě v důchodu nepobýval. A napadlo mě, jestli se mu do té jeho občanky ještě to nové razítko vejde.
kresba: Miloslav Martenek