Jsou lidé a lidičky, kteří patří ke koloritu města. V Českém Krumlově byl takovým bezpochyby pan Šeda.
Pamatuji si ho jako kluk, když jezdíval v padesátých letech po ulicích na starém pánském kole, na němž měl pověšené plechovky a bandasky. Kolem běželi psi jako doprovod. Bylo to legrační a pro nás kluky neobvyklá podívaná. Volali jsme na něj a on nám zamával i zacinkal. Když si dal na kolo místo zvonku starou houkačku, kterou kdesi nalezl, tak ho bylo slyšet po celé ulici.
V těch bandaskách měl krmení pro psy, které mu v hospodách ochotně dávali. V dalších plechovkách byly hřebíky, šroubky, dráty a bůhví co ještě, zkrátka to, co posbíral kolem ulic a silnic; prý aby tam auta, motorky a kolaři nepíchli. Tak odpovídal, když se ho někdo zeptal. Bral to jako dobrý skutek.
Byl mezi lidmi populární, nosil plnovous a dlouhé šedivé vlasy. Snad proto, aby dostál svému jménu Šeda. A snažil se být ve svém konání šťastný a spokojený.
*
Narodil se v Praze. Nejprve bydlel ve Vyšném, pak se přestěhoval do Přísečné, kde měl domek u návsi. Staral se tam asi o čtyřicet psů, povětšinou zaběhlých. Pejsky měl hodně rád; každého, který neměl domov a toulal se ochotně ubytoval nebo alespoň nakrmil. Jeho oblíbenci se stali dva bernardýni Barik a Astrachan.
Stejně tak měl rád lidi, byl společenský a veselý. Navštěvoval hospodu U Dušků a U města Vídně i jiné restaurace a hrával tam lidem na housle oblíbené melodie; uměl hrát velice hezky. Pokud měli v hospodě klavír, zahrál si s chutí i na něj. Takovou měl zálibu v hudbě. Hosté mu za to koupili pivo a od hostinského dostal něco k snědku.
Když měl splín, sedával ve Zlaté Koruně u vltavského jezu a preludoval si jen tak sám pro sebe. Byl to vzdělaný člověk, uměl německy a anglicky. Měl hezký vztah k dětem ze vsi – udělal jim houpačku a kluky stříhal dohola.
*
Křestním jménem se prý jmenoval Otomar a říká se, že byl technikem. Vyznal se v autech a motorkách. To byla jeho vášeň, jež ho provázela celým životem. Spravoval je svým známým i těm, kteří potřebovali pomoci, protože si nevěděli s poruchou rady a vyhledali ho. Uměl opravit nejenom auta, ale kola, šicí stroj a jiné mašinky. Byl to zkrátka šmat, vždycky si věděl rady.
Nikdy si za opravu neřekl o peníze. Dělalo mu potěšení, že nad poruchou vyzrál a mohl lidem pomoci. Jídlem, které mu bylo nabídnuto, ale nikdy nepohrdl.
V domě míval spoustu náhradních dílů a různých součástek; jenom zapalovacích svíček skladoval pár metráků. Sbíral také staré vojenské helmy a spoustu dalších věcí, hlavně od železa, které nalezl. Všechno se mu hodilo. Když vyklízeli domek po jeho smrti, bylo tam toho několik nákladních aut. Nikdo dnes neví, kde to všechno skončilo a co se s tím stalo. Něco si asi odvezl jeho bratr, který bydlel v Praze.
Děda Šeda byl sběratel starých aut a motorek. A když byla v Praze oslava 40. výročí Forda, jel tam se svou letitou fordkou, na níž měl nápis:
Šedův služební ford k obraně vlasti
Jako spolucestující vezl s sebou kozu a psy. Všude, kde projížděli, se zastavila doprava a řidiči jim dávali přednost. Na kolejích za Táborem se dokonce zastavil i nákladní vlak s tanky a děly.
*
Jednou přijel Šeda na krumlovské náměstí na staré motorce ve vojenské helmě, v plné polní, zamaskován větvemi a listím, jako by jel do boje. Ostatně nápis na kapotě hlásal, že se jedná o soukromé Šedovy manévry. Měl s sebou ještě čtyři psy, taky maskované. Jeden z nich byl v hodnosti poručíka. Když zaštěkal, ostatní psi štěkali taky. Byl to dobrý velitel. Kluci, kteří se tu pojednou objevili jako houby po dešti, dostali od Šedy dřevěné flinty. Na povel pak pochodovali kolem kašny jako vojáci. V čele kráčel Šeda se svými psy.
Babči, co šly kolem ze mše a uviděly to, se zalekly a začaly se křižovat v domnění, že bude válka. Vrátily se zpátky do kostela říct tu hrůzu panu faráři. Ten je uklidnil a doporučil pomodlit se ke svaté Panence Marii. Místní kůžičkář přijel na náměstí na kole plným přivázaných králičích kůží, co od lidí vykoupil.
Zastavil a šel se Šedy zeptat, jak dlouho budou ty manévry trvat, že by dojel domů pro ženu, aby měla taky zážitek. Šeda ho ujistil, že se to protáhne, protože nemá s hlavním štábem zatím spojení, natož rozkaz končit. Listonoš Brašna roznášel s poštou i zprávu o tom, co se na náměstí děje.
Policajt, přezdívaný Tonda Zákon, který šel náhodou kolem, se tomu zasmál a kráčel dál. Měl hlášenou krádež kohouta a dvou slepic z kurníku nájemního domu u bývalé Schinkovy továrny. A tak chvátal vypátrat zloděje. Už dopředu věděl, kdo to asi udělal. Škoda, že nešel kolem fotograf Seidel, aby ty manévry vyfotil. Paní Kašlová se tu na chvilku taky zdržela, ale když se listonoš vrátil zpátky se zprávou, že do Elektry mají přivézt rádia a televize, chvátala tam stát frontu. Pořadí pak výhodně prodala.
*
Děda Šeda si rád uměl zpříjemnit život a ostatní poveselit. Měl smysl pro humor – a pokud byl někdy drobet smutný, tak to na něm nebylo poznat.
Vlastnil i náklaďák značky Fiat, který neměl duše, ale plné gumy. A také bylo možno u něj na dvoře spatřit osobák Laurin – Klement.
Byl v invalidním důchodu, neboť utrpěl zranění hlavy. Stalo se mu to v první světové válce. Po prodělané operaci měl prý v hlavě kovovou destičku. Od knížete Schwarzenberga dostával finanční podporu.
Ve stáří pobýval v domově důchodců v Horní Plané, kde také zemřel. Pán Bůh jej povolal k sobě asi proto, že v nebi potřebovali šikovného řemeslníka, aby jim opravil porouchané mašinky a andělům seřídil křídla.
Na štítě svého domu v Přísečné zanechal tento nápis:
Proč kamenuješ bratra svého,
který nic zlého Tobě neučinil?
Protože duše Tvá nezná nic krásnějšího
nad zločin Tvůj.
Převzato z knihy českokrumlovského spisovatele Jana Vaněčka Veselosti z krumlovského Česka. Tuto knihu si lze vypůjčit v městské knihovně.
Kresba: Miloslav Martenek
Všechno, co jste chtěli vědět o Krumlově, ale báli jste se zeptat.