S neobyčejným očekáváním dozvědět se konečně pravdu jsem se začetl do knihy Xavera Crementa s názvem Dost bylo kokotů. Autora, původním povoláním lékař-urolog, přestalo bavit strkat mužům do řiti prst, aby vyšetřil stav jejich prostaty, a namísto této jednotvárné každodenní pracovní činnosti se začal zajímat, zda nejsou kokoty. Pokud ano, pokusil se je z kokotismu léčit. Nebylo to však jednoduché – to v knize zmiňuje a dokládá, co terapie obnáší. Má taková úskalí, až jsem z toho zůstal stife a bylo mi mdlo. Musel jsem knihu na chvíli odložit a jít se vysprchovat, abych se vzpamatoval, a mohl číst dál.
Jako rizikové skupiny, kde se mohou kokoti vyskytovat, uvádí autor mimo jiné zaměstnance institucí, které provádí kontrolní činnost, dopravní policisty, byrokratický státní aparát, řidiče jezdící po cestách způsobem jako by tam byli sami, revizory všeho druhu i barvy pleti a bez rozdílu pohlaví, ženy, které si odmítají holit nohy, rodiče, jenž se v přítomnosti svých dětí neumějí chovat na veřejnosti, každého, kdo žije jen pro svou pravdu, lidi nosící na klopě placku třeba s nápisem Děkuji, že nekouříš, i ty, kteří se vám pokouší prodat něco po telefonu, maturanty, co nedokážou přečíst svá vysvědčení a závěrem čtenáře, kteří berou jeho knihu vážně. Dovoluji si doplnit ty, kteří berou vážně i tento můj populárně naučný článek.
Kokoti existují od nepaměti. Jejich rodokmen sahá až do pravěku, kdy výhodným obchodním artiklem byl pazourek nebo mamut. V současné době je však kokotů po světě více než dřív. Ubylo mamutů, přibylo kokotů. Zkrátka s přibývajícím počtem úřadů a podobných institucí přibývají i oni.
„A sakra, zase kokot,“ prohlásil nedávno jistý pan Jiří hlasitě po setkání s novým šéfem, který nahradil toho bývalého – taky kokota.
V časopise Kokotí právo se mimo jiné píše (překlad):…Nedosahujeme velkých úspěchů v generování zisků, ale dáváme si zatracený pozor, abychom vychovali novou generaci kokotů. (Konec citátu). Utajeným šéfredaktorem tohoto časopisu býval ještě nedávno jakýsi Johny Cocot. Velmi dbal na to, aby jeho obsah tvořily pouze kokotiny, včetně inzerátů a obrazových příloh. Byl mu kokoty postaven památník. Přestal pak vycházet, neboť kokotiny jsou k nalezení v novinách a časopisech, opanovaly také televizní obrazovku.
Jedním ze způsobů jak rozpoznat kokotismus jsou jeho charakteristické projevy. Například: kokoti si libují v agresivním chování a bezohledném manýrismu. Pokud nedosáhnou svého odstrkováním a zatlačováním ostatních lidí do pozadí, začnou lhát nebo změní pravidla hry, aby vyhovovala jejich cílům. Myslí si, že jsou zákonem sami o sobě, pány situace za každou cenu, vytahujou se, že si mohou dělat, co se jim zachce, aniž by brali ohled na druhého. Zkrátka jsou to kokoti, jen otevřou ústa. Pokud jim ale někdo vytkne, že jsou kokoti, nepřipustí to – naopak považují za kokota toho, kdo to o nich řekl. A odpoví: „Já jsem OK. Vy jste kokot!“ Při svém způsobu konání vycházejí ze všeobecného poznání, že lidé nevěří ničemu s výjimkou pomluv.
Kokotismus je choroba, jak praví autor, bývalý urolog. Léčba je zdlouhavá, ale může skončit úspěšně. Stává se to. Vyléčený kokot poté radostně prohlásí: „Nevím sice, kdo jsem, ale konečně aspoň vím, že už nejsem kokot! To mne těší.“ Nutno dodat, že se stává opět člověkem a je přijat do společenství slušných lidí, kde jsou přátelství, důvěra, vzájemná úcta a spolupráce uznávány a chváleny, nikoliv vysmívány.
Dovoluji si ještě ocitovat, stejně jako autor knihy, Erkulisia, raně křesťanského mučedníka (alespoň podle svého mínění jím byl a hlásal to), že kokoti věří ve své právo neustále obtěžovat či pomlouvat druhé lidi – a cítí se dotčeni, když je někdo přistihne při činu nebo taky urazí. Lépe je se kokotům vyhýbat a ignorovat jejich manýrismus. Příkladem budiž hostinský Josef Pálenka. V šenku vedle Werichova známého výroku Kde blb, tam nebezpečno visí ještě výstražný nápis: Mladým do 18 let a kokotům nenalévám. Má totiž zkušenosti a nemilé zážitky i s kokoty pod vlivem alkoholu.
Hodí se vždy před volbami důkladně si prohlédnout kandidátní listiny, zda tam skrytě nevnikli kokoti. Jsou ctižádostiví vyšplhat se mezi politickou smetánku.
Možná jsem vás tímto článkem nepoučil, spíš rozesmál. O to mi jako humoristovi šlo.
Jan Vaněček
kresba Miloslav Martenek