Hudba, víno, noblesní paní,
to vše v kavárně je k mání.
Pak-li máte peněz nazbyt,
dopřávejte si tam, pánové, pobyt.
Muzikant, jenž býval v Českém Krumlově známý a oblíbený, se jmenoval Viktor Čajánek. Říká se, že Viktor je jméno pro člověka urozeného původu. On takovým byl. Otec byl generálem českého vojska. Bydleli na Ostravsku. Viktor studoval stavitelství, studium však nedokončil, táhlo ho to k muzice. V hudební škole patřil mezi nejnadanější klavíristy.
Do Českého Krumlova se dostal po válce z německého zajetí; byl zadržen při ilegálním přechodu hranic a arestován v krumlovské věznici, která byla za soudem. Jako vězeň chodil pracovat k vodoinstalatérské firmě pana Prokopa. Když tu firmu znárodnili, byl z „lochu“ propuštěn, zaměstnali ho tam jako pomocného dělníka. Večer usedal k piánu v hotelu Růže i v dalších místních kavárnách a restauracích. Mnohé tam zahlédl, uslyšel a dozvěděl. Uměl o tom pak poutavě povyprávět.
Jednou, když hrál v kavárně hotelu Růže, přistoupil prý k němu občan, přezdívaný Pětiletka již v povznesené náladě. Přál si něco zahrát, aby si mohl zazpívat. „Chtělo by to ale napřed sklenku drinku, synku,“ pravil pan Čajánek. Když to sklenku vypil, slíbil, že zabrnká podle přání, aby se však Pětiletka vyslovil, co to má být. Jedině naší státní hymnu jaksi nemůže. To by mu nevyhověl. Sice nerad, ale nejde to. Kdyby chtěl jinou hymnu, třeba hladových nebo opilců, to že by šlo.
Než se nacamraný Pětiletka vyslovil, udělalo se mu z toho přemýšlení zle od žaludku. Místo Písně práce, kterou si usmyslel nechat zahrát, vyšlo z jeho úst něco úplně jiného; chtě nechtě musel žaludku ulevit a potřísnil klávesy klavíru. Nebyl na to jeho počínání pěkný pohled. Několik slabších jedinců odvracelo hlavu a měli z toho hrůzu. Jedna z dam, která seděla poblíž a spatřila to, dostala migrénu a naštvaně opustila hotel. „To je ale eklhaft!“ vykřikovala cestou. Manžel měl ale z je-jího odchodu radost, zlepšilo mu to náladu a cítil se svobodným. „Konečně vypadla, megera!“ pravil zvesela. Přisedl si k jiné dámě, která naučenými pohyby a výrazem tváře dávala najevo osamělost. Rázem ožila. Nenápadně si rozepnula knoflíček halenky, aby měl na co koukat. Když vypili koňak, požádal ji, zda by uvolnila svým roztomilým ňadrům ještě jeden knoflíček, aby se i ony cítily více svobodněji, jako se v její přítomnosti nyní cítí on. „Ale až po dalším koňaku,“ slíbila mu to a roztomile se tomu chichotala.
Na nádvoří šlápla dáma s tou migrénou ve vzteku do psího hovínka a byla z toho natolik rozhozená, že nedokázala ani trefit domů. Bloudila po městě a nadávala. Opilec Kořalník, který po hospodách vyprávěl, že jeho dávný předek byl kat, což je pitomost, se jí připletl do cesty. Byl pobryndaný od rumu a od zelené. Nabídl se, že ji dovede domů, pak ona na oplátku jeho. Cestou zajdou na pivo a dají si panáka. Až je vyhodí, vzbudí tetu, aby jim uvařila kafe. „Ta bude určitě radostí celá bez sebe!“ vyjádřila se k tomu jeho návrhu tahle dáma a vydala se na pochod se svou migrénou k domovu.
V odchodu z hotelu ji následovala ještě starší dáma, které se z toho udělalo taky nevolno. Vzala to trapem k toaletám. V té rychlosti zakopla o koberec a plácla sebou na podlahu. Spadla jí z hlavy paruka. A z úst vypadly falešné zuby. Dlouho je pak na podlaze hledala. Na pomoc se přidali další hosté. Záhy celá kavárna v pokleku lezla po podlaze. Pan Čajánek jim k tomu vyhrával Píseň práce. Ty zuby nalezl kavárenský povaleč Bobeš. Blbnul s nimi pod stolkem její pejsek Arnoštek. Měl Bobše rád, protože mu dával pokradmo vylízat štamprle od rumu. Dobrovolně mu je vydal, ale dokázal je za tu chvíli překousnout. Přesně vejpůl. Tak si dal záležet. Jeho pravé raťafáky byly tvrdší a ostřejší než ty umělé paničky. Když spatřila, co pes provedl, byla z toho štajf a začala nadávat. Šišlavě. Arnoštek se nedal a štěkal. Hodně nahlas a nešišlal. Lojza jejich štěkot přerušil, požadoval za zuby nálezné. Panička zašišla, že nedostane ani floka, ať jde žebrat jinam. V rozčilení opustila bez pozdravu lokál. Arnoštek ji poslušně následoval. Na rozloučenou ve vší slušnosti zahafal, zavrtěl ocasem a udělal u dveří loužičku.
Pana Čajánka opilý Pětiletka z míry nevyvedl; přestal jen chvilku hrát a s klidným výrazem pravil: „Už mi nikdy na klávesy prosím pěkně, vážený pane, soudruhu nebo vašnosto, nezvracejte. Víte, ono to potom po nich klouže. To mi jaksi vadí.” Připojil svůj čajánkovský úsměv a dal si na něj koňak jako náhradu škody a do ruky hadr, ať to po sobe utře. Na pokyn vrchního zavedl pak portýr opilce do sklepení hotelu, aby vystřízlivěl. Zapomnělo se na něj; teprve druhého dne, když se ze sklepa ozývaly rány a řev, portýr Pětiletku vysvobodil. Pak se spolu opili a začali si tykat. Pětiletka portýrovi prozradil, že má buržoazní tetu, ale aby to nikomu neříkal, protože by ho kvůli tomu mohli vyhodit z KSČ. To že by nerad.
Pana Čajánka bylo vidět v kapele s panem Lukešem (housle), Malým (kontrabas), Podholou (harmonika) a Thotem (bicí) i v jiných kapelách. Často doprovázel na klavír divadelní představení místních ochotníků. Při tanečních hodinách sedával u piána, aby doprovodil výuku tanců.
Kdysi hrával na parníku i v cirkuse. Jeho povinností bylo také pomáhat při stavbě šapitó. Hudbou se živil. Většinu skladeb znal zpaměti. Měl široký repertoár, od klasiky, přes populární operní a operetní melodie až po současné šlágry. A jak už to u kavárenských a barových muzikantů bývá, zvyknou si na skleničku. Říkával, že nezáleží na tom, kolik toho člověk vypije, ale kolik toho vydrží. On měl výdrž. „Hanba vystřízlivět!“ bylo od něj slyšet. A když se ho někdo zeptal, jak se daří, pravil, že žije sice z ruky do huby, ale vždy s úsměvem! Nebyl vidět nikdy zamračený. A hrát na piáno není zase až tak velký problém, s oblibou taky říkával. Stačí prý v pravou chvíli pravou rukou zmáčknout pravou klapku. To uměl parádně. I levou rukou. Oběma dohromady nejlépe. Zůstal svobodným, i když ženy se mu líbily a on jim. Zamiloval se ale jen do piána a byl mu věrný po celý život. Hudbou si intelektuálsky krátil dlouhou chvíli. Tak odpovídal, byl-li nějakým zvědavcem tázán. A zdůraznil, že i ten nejchudší člověk má mít vlastní oblek, čepici a boty. Třeba z frcu, ale vlastní. Kabát mu stačí jen jeden. Kdyby měl druhý, přidělal by si starost. Musel by ho nechat viset ve skříni a obávat se, že se mu do něj dají moli. A vyzrát na ně není pro muzikanta jen tak. Na kabáty pianistů jdou moli jako posedlí. Kdyby byli ještě duři, došlo v kabátech k jejich setkání. Bůh ví, jak by to dopadlo. Jestli by se nepoprali. Hrozila by válka durů s moly. To by byla panečku mela. V muzice ale žije dur s mollem v míru.
Málokdy se bavil o politice, a když někdo o ní u stolu začal, mávl rukou a pravil: „Sakramentská politika.“ To se naučil od pana Horyny, který to říkal v Krumlově jako první. V hospodách je vylepšili do vulgárnější podoby, v níž se zachovalo. Nelze to však publikovat.
Měl rád legraci. Jednou vyprávěl, že jeho kamarád přezdívaný Pepa z depa pořád chodíval křižovatkou na červenou. Napomínal ho: „Ty si budeš, chlape, tak dlouho zahrávat, až se ucho utrhne!“ Po čase ho potkal s nohou v sádře. „Copak?“ zeptal se. Pepa se pousmál: „Dal jsem na tebe, já blbec, a šel na zelenou. A vletělo do mě auto, co jelo přes křižovatku na červenou! Řídila ho ženská a vymlouvala se, věřte, nevěřte, že je asi barvoslepá a ještě k tomu měla zrovna naspěch.“ Pan Čajánek mu na to odpověděl, že i jeho se někdy zmocní virus blbosti. Ale umí ho zneškodnit.
Často bylo z jeho úst vysloveno francouzské deja‘vu (dežaví) – že už to viděl nebo slyšel. Stávalo se, že vtip upravil, něco přidal, aby vyzněl srandovněji. To uměl dokonale. Tím francouzským slovíčkem, které v jeho podání znělo jako od rodilého Pařížana, dokládal své klasické vzdělání. Nikdy se tím však nechlubil.
Počátkem šedesátých let ho bylo vidět v kavárnách u klavíru už jen občas. Pracoval ve Větřní v papírně jako mazač strojů. Když jsem ho tam spatřil kráčet po továrenském dvoře v zašpiněných montérkách a s kbelíkem kolomazu v ruce, byl k nepoznání. Nějak mi to nešlo dohromady s jeho muzikantskou minulostí a elegancí u piána, motýlkem, bílou košilí a tmavým oblekem. Nedovedl jsem si představit, jak svýma rukama, zvyklýma na černé a bílé klapky klavíru, maže papírenské motory a ozubená kola. Ale takový je život. Muzika nestárne, muzikanti ano, pravil tenkrát na mou otázku, jak jde život.
Posléze dělal v papírně vrátného. Když si ho pánbůh k sobě povolal, tak určitě proto, že v nebi potřebovali klavíristu, který by hodným duším a andělům hrál pro radost. To pan Čajánek uměl.
Jan Vaněček, českokrumlovský spisovatel
Kresba Miloslav Martenek
Užitečná asistentka Simona Burdová