Zamyšlení českokrumlovského spisovatele Jana Vaněčka nad událostmi před 75 lety
Dvacátého února 1948 nastala v Československu vládní krize a prezident Beneš byl postaven před nelehký úkol. Většina lidí se tehdy nechala zmást KSČ a jejím vedením, neprohlédla jejich úmysly. Tak o tom veřejně hovořil také tehdejší poslanec za sociální demokracii Mirko Sedlák (1898 – 1963) z Českého Krumlova na různých shromážděních na jihu Čech. Prohlásil, že sociální demokraté nedopustí, aby byly v Československu budovány kolchozy. Jeho snažení a řečnění však bylo marné. Komunisté měli navrch a dávali najevo, kdo tady bude brzy pánem. I na ty kolchozy došlo. V Českém Krumlově vysílali projev Klementa Gottwalda, tehdejšího předsedy vlády, hovořícího 21. února o vládní krizi, městským rozhlasem. Já ho poslouchal z kočárku. Byli jsme s mamkou na projížďce ve městě. Protože jsem řval v tom kočárku jako tur, maminka mi dala dudlíka a houpala mne, až jsem se zklidnil a usnul. Takže ten projev mi nebyl dopřán. O nic jsem ale prý nepřišel, bylo mi řečeno, když jsem rozum bral. Gottwald se pak stal prvním dělnickým prezidentem (1948 – 1953), jak se mu říkalo, neboť byl povoláním truhlář. Ve školní třídě nám visel na stěně. V Krumlově se po něm pojmenovalo náměstí. Za války neslo název Adolf Hitler Platz. Tím náměstím šly opravdu politické dějiny. Taky si vzpomínám, že Masarykovu školu na Špičáku přejmenovali na Fučíkovu.
*
Lidé, kteří na rozdíl ode mne ten projev tenkrát z městských ampliónů na ulicích vyslechli, pak diskutovali o politické situaci. Bylo o čem povídat a hádat se v hospodách. Druhého dne byl ve městě utvořen akční výbor Národní fronty. Uvádí se, že předsedou byl učitel Křížek z Masarykovy školy. Tyto výbory prováděly pak kádrové čistky na úřadech, ve školách, v továrnách, všude. Na vedoucí místa byli dosazováni komunisté. Pifku měli komunisté také na církev, na faráře i na ty, kteří chodili na mši do kostela.
Kdo se stavěl proti, byl nazván reakcionářem a musel z kola ven. Utvářela se ozbrojená složka KSČ – Lidové milice. Byli to straně oddaní tatíci z továren, které se podařilo politicky zmáknout a dát jim příležitost s flintou na rameni vyniknout. Měli za úkol bojovat proti třídnímu nepříteli. Zbraně jim byly dodány z Prahy přes okresní výbor KSČ v Č. Krumlově, kde je přepočítali a rozdělovali. Okresním tajemníkem KSČ byl soudruh Šípek. Kdo nejde s námi, jde proti nám! Taková byla k vidění a slyšení hesla.
*
Tehdejší předseda Místního národního výboru (MNV) v Českém Krumlově František Švamberg (KSČ) ve své vzpomínce na tu dobu napsal:
„Reakce viděla, že ztrácí pozice a půdu pod nohama. I v Českém Krumlově měla své protirevolučně smýšlející skupiny. KSČ zmobilizovala své síly. Stála pevně v čele všech poctivých přívrženců socialismu. Na mohutné večerní manifestaci 26. února 1948 na náměstí vyjádřil náš lid – bez ohledu na dosavadní politickou příslušnost jednotlivců – věrnost nové Gottwaldově vládě a programu socializace… Z únorového vítězství se však i u nás některým jednotlivcům zatočila hlava. Objevují se snahy směřující k uplatnění osobní moci a k získání osobního prospěchu, velikášské tendence nemající podporu v zákonu o národních výborech. Dosavadní funkcionářský aktiv na obci se rozpadá. V nastávajícím období kultu osobnosti dochází z rozhodnutí jednotlitvců k nezákonnému rozpuštění pléna MNV… „
V té době mělo město šest a půl tisíce obyvatel a 1176 domů.
*
Poměrně husto začalo být ve Větřní. Ráno 24. února 1948 přijelo pro papír do papírny auto z pražských tiskáren Melantrich, kde se tisklo Svobodné slovo, což byly noviny národních socialistů, které komunisté považovali za reakční stranu. Vedoucí rota Jirounek narychlo svolal schůzi, na níž podal návrh nevydat reakčnímu tisku žádný novinový papír. Toho dne probíhala na celém území republiky od dvanácti hodin jednohodinová generální stávka. V přeplněném Společenském domě ve Větřní i na prostranství před ním se sešli zaměstnanci k manifestační schůzi a spontánně přijali Jirounkův návrh. I to, aby novinový papír byl dodáván jen tiskárně komunistického Rudého práva. Na počest tohoto rozhodnutí byla papírna na Prvního máje roku 1951 pojmenována závodem Rudého práva.
*
Antonín Zwiefelhofer, známý krumlovský divadelník a bývalý tajemník Československé strany lidové v Českém Krumlově, v pamětech uvádí, že sekretariát této politické strany byl Státní bezpečností zapečetěn 25. února 1948.
„Musel jsem se sekretářkou M. Lexovou okamžitě opustit kancelář. V té době bydlel v domě obuvník Lovčík, člen sociální demokracie a pí Knopová, další naše administrativní síla. Z jejího bytu vedly dveře přímo do kanceláře, které byly zakryty velkou skříní a nebyly z kanceláře viditelné. Ten samý den v noci jsem vnikl do kanceláře oknem z verandy a s pomocí sekretářky pí. Lexové, která spálila veškerou dokumentaci, korespondenci, včetně členské kartotéky. Já jsem po celou dobu hlídal na verandě. Po oba následující dny jsem chodil do bytu naší pracovnice pí. Knopové poslouchat, co se bude dále dít. Vše bylo totiž slyšet zastavěnými dveřmi kanceláře. Po dvou dnech jsem se konečně dočkal. Příslušníci Státní bezpečnosti odpečetili vstupní dveře do kanceláře a podle rámusu, který dělali, jsem usoudil, že prohledávají stoly a skříň, která byla prázdná.
Slyšel jsem, jak jeden říká: „ To, co nám tady Tonda nechal, nám žádná pšenka nepokvete“.
Sekretariát byl potom obsazen Československým svazem mládeže. Jejich tajemník a další jeho pomocník asi za 14 dní emigrovali do Německé spolkové republiky.“
Kufry rychle sbalili i další občané, zejména ti, kteří tušili, co je tady asi po tomto převratu čeká. Stihli vzít roha ještě včas. Posléze komunisté zadrátovali hranice a ještě tam postavili hlídky, Pohraniční stráže se samopaly v ruce, aby tudy neproklouzla ani myš.
Nastaly povinné vojenské odvody ročníků 1917, 1918, 1919. Politicky spolehliví vojáci byli zařazeni do útvarů Pohraniční stráže, ti nespolehliví do útvarů PTP (Pomocné technické prapory). Místo flinty dostali krumpáč a lopatu a černé výložky. Z Č. Krumlova to byli například pánové Sedlák, Hermann a Podruh. Do odboje proti režimu se zapojili MUDr. Znenáhlík, MUDr. Vápeník, Nárovec z Třebonína a Řihout z Mirkovic.
*
Na Západ emigroval sociálně demokratický poslanec Mirko Sedlák, který za druhé světové války působil v odboji uvnitř organizace Národní hnutí pracující mládeže. Již v září 1939 byl zatčen a roku 1940 odsouzen na čtyři a půl roku káznice. Po vypršení trestu byl vězněn až do konce války v koncentračním táboře Flossenbürg. Po válce se vrátil do vlasti a zapojil do veřejného života. Bydleli s manželkou v Krumlově v Kaplické ulici. Byl obratný řečník a často veřejně vystupoval na schůzích a na dalších veřejných akcích. Zvláště v únorových dnech roku 1948 byl velice aktivní a zdůrazňoval ve svých projevech, aby lidé prohlédli úmysly KSČ a jejího vedení. Hovořil o tom na různých shromážděních na jihu Čech, snažil se zabránit komunistickému převratu. Prohlásil mimo jiné, že sociální demokraté nedopustí, aby byly v Československu budovány kolchozy. Jeho snažení však bylo marné. Komunisté měli převahu. V letech 1945–1946 byl předsedou okresní správní komise v Českém Krumlově a v období 1945–48 působil na postu předsedy jihočeské organizace ČSSD, přičemž byl zároveň členem ústředního výkonného výboru. Na velkém shromaždění v Třeboni prohlásil, že tady žádné kolchozy nebudou. Kdyby pak neemigroval, skončil by bezesporu před soudem a ve vězení. Pamětníci uvádí vystupování Mirko Sedláka ve vysílání radia Svobodná Evropa a Hlasu Ameriky. Byl činný v Radě svobodného Československa. Usídlil se v Americe, v Atlantě, kde se podruhé oženil s paní Glenn. Měli spolu syna Marka. Stále se těšil, že snad přijde čas, kdy bude moci navštívit rodnou vlast. Stalo se to až v roce 1968. Když v roce 1981 zemřel, rozdělila jeho americká manželka Glenn jeho ostatky do dvou uren. První zůstala uložena v Atlantě, druhou urnu přivezla k uctění jeho památky do Čech. Na letišti ji však neznámý zloděj ukradl tašku, kde byla také urna.
*
A nastalo postupně znárodňování: továren, dílen, dolů, hotelů, obchodů atd. Cílem bylo zbavit se kapitalistů a zabrat jejich majetek. Došlo i na drobné živnostníky, na holiče i na hajzlbáby. Na venkově se zakládala Jednotná zemědělská družstva (JZD) po vzoru sovětských kolchozů (kolektivnoje chazjajstvo). Agitátoři chodili od vsi ke vsi a přemlouvali sedláky, aby do JZD vstoupili. Kdo odmítl, užil si pak své.
A celá rodina si to pak „užívala“s ním. Do školních osnov byla zařazena výuka ruštiny a v rádiu hráli a zpívali častušky. Učili jsme se všemu od sovětských bolševiků. I to, co jsme již dávno znali. Sovětský svaz – náš vzor, bylo psáno na plakátech a trasparentech. Módou se staly ruské placaté čepice a ušanky. Místo pane! bylo nařízeno oslovovat se soudruhu! Psalo se to tak i na poštovní obálky. Každý byl soudruhem, i když jím nebyl.
Vítězný únor (25.2.1948), což se stalo výrazem používaným zejména komunisty, byl za totality každoročně slaven jako „Vítězství československého pracujícího lidu, významný den Československé socialistické republiky.“ Bylo to tak napsáno i v kalendáři. Volno ale nebylo, muselo se jít do práce budovat socialismus. A na náměstí nebo jinde v pracovní době manifestovat; bojovat za mír a utužovat přátelství se Sovětským svazem – na věčné časy.
Jan Vaněček, českokrumlovský spisovatel