O Šumavě si troufám říci, že je to krásný kus země, co byl osídlen lidmi, kteří tam uspěli především proto, neboť si uvědomili, že v životě není nic zadarmo. Žili si spokojeně, jen do hospody, do obchodu, k holiči, k doktorovi a děti do školy to měli o pořádný kus dál. Ale nezoufali.
Část pozemků, polí, luk i některé zemědělské objekty se na Šumavě nacházely v hraničním pásmu s Rakouskem a Německem, kam byl v období budování socialismu vstup bez propustky zakázán. Hraničním pásmem byla například druhá strana Lipna – Přední Výtoň, Svatý Tomáš, Zvonková a další oblasti. Propustku měli ti, kteří tam bydleli nebo pracovali. A také další občané, kteří do hraničního pásma museli vstupovat za účelem oprav, stavebních prací a jiných pracovních povinností. Propustky vydávalo okresní oddělení Veřejné bezpečnosti v Českém Krumlově. Pokud lidé makali za „dráty“, jak se tomu říkalo, (v lese, na louce a na poli), hlídali je ještě pohraničníci s nabitými samopaly. U vstupu do hraničního pásma stála hlídka, která propustky kontrolovala. Kdo ji neměl, musel udělat čelem vzad. Propustku měli však různí papaláši, milicionáři a další straničtí potentáti. Ti tam nechodili pracovat, ale zastřílet si na zvěř. A co tam taky bývalo borůvek a hub. Na těch si taky pochutnali.
Důležité při vydávání propustky pracujícím lidem bylo pro estébáky hlavně to, zda dotyčný je politicky spolehlivý. Tím byl myšlen jeho kladný vztah k socialistickému zřízení, což v praxi znamenalo, zda nemá v úmyslu „fouknout“ přes hranice na Západ, má tam příbuzného, nebo se mu tady už nelíbí. Kecal o tom v hospodě a nějaký dobrák to na něj prásknul, jak bývalo tenkrát dobrým zvykem. K několika případům překročení hranic stejně došlo. Bez propustky! Nebyli to pouze Češi, kterým se to povedlo, ale také občané bývalé NDR tudy vzali roha za kopečky. Důkazem jejich konání byly opuštěné trabanty, které tady zanechali. Pro jednu enderáckou rodinku přiletělo dokonce k Lipnu letadlo. Bylo to sice hodně riskantní, ale vyšlo to. Stihlo včas uletět, než se přihnaly vojenské stíhačky z Budějovic.
Hranice ilegálně překročily také krávy, které se za dráty pásly. Stalo se to na Vimpersku – zkrátka z ničeho nic utekly do Německa. Obešlo se to ale bez incidentu. Po krávách ani po jiných zvířatech pohraničníci nestříleli; jen po lidech.
Největší radost z útěku těch krav měl tehdy bavorský sedlák, který jim ochotně poskytl azyl, neboť mu přibyl zdarma do stáje hovězí dobytek. A věřil, že tyhle čtyřnohé imigrantky budou mít u něho trvalý pobyt. Opak byl pravdou. Diplomatickou cestou bylo zažádáno o jejich vydání, což se podařilo. Některým těmto socialistickým kravám se zpátky do Čech nechtělo, zlákal je kapitalismus a usmyslely si proto zůstat. Němci je nakonec vydali všechny. Jen ten sedlák se s nimi těžko loučil a požadoval náhradu za stravu a nocleh. Nakonec bylo dohodnuto, že dostane na oplátku několik balíků slámy a sena. Přestože to bylo od hranic k tomu sedlákovi pár stovek metrů a ještě s kopce, takže by se daly ty balíky skutálet, vezly se k němu autem oklikou přes celní hraniční přechod.
Došlo i k opačné situaci. Stádo krav přeběhlo z Rakouska k nám. Událo se to na Frymbursku. Krávy byly okamžitě pohraničníky zatčeny a vyhoštěny zpět do Rakouska. Vcelku se tomuto aktu nebránily, patrně si byly vědomy toho, že u nás by hned tak nažrat od nikoho nedostali, neboť o tom, zda se jim má hodit do žlabu seno a nalít vodu by se muselo rozhodovat až v Praze. Diplomatickou cestou však byla požadována finanční náhrada za to, že tady krávy pošlapaly obilné porosty. Rakouská strana odškodnění zaplatila v dohodnuté výši.
Není mi známo, že by v tomto lipenském hraničním pásmu ještě někdo jiný, kromě zmíněného hovězího dobytka z Rakouska, k nám emigroval. Snad jedině mouchy a ptactvo. Zkrátka ti živočichové, kteří mají křídla.
Přikládám kresbu, jak se pokusil český občan zdrhnout přes hranice s prakem v ruce pro případ potřeby. Žene se za ním hraničářský pes, ale není poznat, zda ten pes chce třeba zdrhnout taky, nebo trénuje běh.
Jan Vaněček
českokrumlovský spisovatel
kresba Miloslav Martenek