Ukázka z knihy Jana Vaněčka Povídky z krumlovského Česka. Knihu je možno vypůjčit si v městské knihovně.
Vzpomínám si na ten den, jakoby to bylo dneska, i když je tomu už mnoho let. Bylo mi tehdy osm, zajímalo mě všechno, dychtil jsem poznávat klukovskýma očima svět kolem sebe, rodný kraj.
Mělo to však jeden háček. Tatínek onemocněl vážnou oční chorobou, podrobil se operacím, ale vrátit mu zrak se lékařům bohužel nepodařilo. Snad právě proto jsem záviděl spolužákům ve třídě, když si vyprávěli zážitky z výletů a předháněli se, kam s taťkou a mamkou pojedou a kdo nejdál.
Už nevím, jestli jsem se o tom doma nějak nešikovně prořekl nebo si spíše posteskl, ale tu letní neděli bylo rozhodnuto. Uděláme si taky výlet, všichni, celá rodina; vlakem pojedeme z Krumlova do Třísova, kde se tatínek narodil, a pak půjdeme pěšky na nedaleký Dívčí kámen. Je to zřícenina starého hradu, nejen u nás na Českokrumlovsku velice známá a navštěvovaná. Naparoval jsem se na nádraží jako páv, protože můj tajný sen se vyplnil: budu moci klukům ve třídě taky pak vyprávět, kde jsem byl a co všechno jsem viděl a zažil.
Šli jsme letní krajinou, po pěšině klikatící se mezi poli i lukami a dýchali vůni zrajícího obilí a čerstvě posečené trávy, ze které se ozývalo veselé cvrlikání. Pozdravili jsme žence, kteří z louky právě odcházeli. Z oblohy na nás koukalo sluníčko a dávalo najevo svou veselou náladu. V háji listnatých stromů nás tatínek zastavil a řekl mi:
„Schválně poslouchej chvíli ptačí zpěv… Slyšíš, každý ptáček zpívá jinak, ale přesto všichni dohromady nádherně. A teď dávej pozor! Zrovna má sólo drozd…, a přidává se k němu skřivan. To je, panečku, duet!“
Ptáčkové jako by poznali, že jejich koncertu se zájmem nasloucháme a vybrali pro nás svůj nejlepší repertoár. Znělo to z jejich zobáčků krásně a opravdově. Zatleskali jsme jim. Zamávali nám za to na oplátku křídly a odletěli potěšit svým sborovým zpěvem zase někam jinam.
Když bylo z lesa za námi slyšet kukačku, vybídl mne otec: „Teď počítej! Kolikrát zakuká, tolik let budeš živ.“ Napočítal jsem sto, dál jsem to ještě neuměl. Hlasité kuku neustávalo. A tak kukačka udělala radost ještě tatínkovi i mamince.
„Tati, po stromě leze takový větší pták s delším zobákem a stále do kůry klove? Jak se jmenuje?“ projevil jsem svou zvědavost.
„ I já ho slyším klovat. To je datel, říkám se o něm, že je to lékař lesa. Zbavuje stromy škůdců, koná záslužnou práci,“ vysvětlil mi tatínek. Šel jsem podívat na datla blíže, abych si jeho podobu zapamatoval a mohl klukům ve škole vyprávět, že i les má svého doktora a že jsem viděl, jak léčí.
V této tiché odlehlosti krajiny, kde otec znal ze svého mládí každé místečko, vnímal a cítil krásu krajiny viděnou našima očima, jsem si vlastně prvně uvědomil další taje přírody, které do té doby pro mne existovaly pouze v pohádkách. Památeční kapličku, klapající kolo hamru na třpytivém potoce, duhu, jež se náhle objevila na obloze po letním deštíku, studánku, z níž právě pila srnka a svou plachostí nám nabídla ochutnat křišťálově čistou vodu, i starý hrad na mohutné skále, chráněný odedávna Vltavou a vodním příkopem. A já si pojednou ve své klukovské fantazii vysnil, že tady najdu starého krále a nebojácné rytíře na koních a na potoce vodníka.
Nebyl tu však nikdo. Jen my, tatínek, maminka a moje mladší sestra. To oni se stali pro mě v tu chvíli vysněnými pohádkovými bytostmi, aby mne obdarovali velebností pocitů, těch nejkrás-nějších, na něž po celý život nezapomenu, neboť v nich nacházím elixír bezstarostného mládí, radost a kouzelný svět vzpomínek na klukovská léta.
Jan Vaněček, českokrumlovský spisovatel