Pojem stáří se mi v mládí vybavoval při zaslechnutí po Krumlově slov: babička, dědeček, penze, důchodce, kmet, stařena, senior, domov důchodců, skleróza, zadní vrátka, na stará kolena, jak ten čas letí, už nám není dvacet let, zešedivěli. Určitě vás napadnou i další. Mě praděd, když jsem si ho s chutí pro potěchu nebo někomu na zdraví loknul.
Tato slůvka však stáří znamenat nemusí, neboť stáří je indi-viduální pojem. Však víte, jak to chodí. O někom se povídá, že už má sice léta, ale pořád vypadá jako mladík, sluší mu to, je stále čiperný a veselý. O jiném se řekne: Božínku, ten najednou zestárnul. A koukněte, ta jeho jak bysmet. Oba to vzali nějak hopem. Jiní berou svoje stáří se zpožděním. Nefofrujou s ním, pořád vypadají a chovají se jak zamlada. V mozku mají parádně ustláno jako ve své ložnici a touží poznávat novinky i v posteli.
*
Každý stárneme jinak. Někteří hlásají, že co se v mládí naučíš, ve stáří je ti k ničemu. Uznávám rčení, že jak člověk žije, tak i stárne. Ne u každého proto platí, že když přichází do let, začne ho všechno bolet. Co naplat – stáří je nevyhnutelnou perspektivou a nikoho nemine. Pamatovat na zadní vrátka je proto docela osvědčené a moudré pořekadlo. Není proto od věci pravidelně si je připomínat, mít fištróna, včas a s rozmyslem konat, neboť pozdě pak na stará kolena bycha honit, chytat se za hlavu, tvářit se někdy jako jelimánek a vyčítat si, proč jsem si životě víc nemedil a víckrát chechtal. Člověk se musí umět ochránit hlavně sám před sebou.
*
Žít se nedá začít znova, ale dá se v žití fajnově pokračovat. I v Krumlově. Ve stáří se třeba hodí přestat si kazit náladu hloupostmi, mít na mysli Werichovo rčení: Kde blb, tam nebezpečno. Umět si lebedit, místo mračení se usmívat a užívat každého dne. Občas si i zadovádět. Nejlépe s vnuky a s vnučkama.
Konec konců zítřek nemá nikdo jistý, ať je starý nebo mladý. Nebýt tedy ze stáří matěj, nemít z něj mindrák, vědět kudy z nudy a nebát se dát košem chmurám. Kdosi moudrý pravil, že život člověka je takový, jaký si ho jeho myšlenky udělají. Dát si tedy bacha, aby z nás neudělaly mrzouta, protivu či podivína. Nejhorší je stát se směšným. Mít proto v hlavě uklizeno, fandit si, mít se na pozoru, aby mu cosi nehapávalo z ruky i z hlavy na podlahu, nic nezašantročil a v Krumlově nezačal bloudit. Hodí se mít pozitivně laděné kamarády, ne nějaké fajnovkáře nebo ukecané.
*
Pochlubil se mi kdysi krumlovský penzista Alois, jenž byl v nedaleké rodné vsi uctíván jako mudrc, že má klidné a pohodové stáří. Libuje si. Vyzvídal jsem, abych věděl jak na to, až nastane moje důchodová éra. Dozvěděl jsem se od něj, že je mu fajn hlavně proto, že strká nos jen do svého kapesníku a s nikým se nehádá, ani sám se sebou. Nelže a nepodvádí. A nenechává ochabnout svůj mozek. Prozradil mi, že teď ho baví kromě křížovek opakovat si malou a sem tam i velkou násobilku. Pak zvesela dodal: „Taky se snažím udělat každý den někomu radost. A kam v dobrém přijdu zanechávat po sobě dobro. S nikým se nehádám. Líp se mi pak usíná, mám hezké sny a ráno je mi do zpěvu. Jestli bych chytil zlatou ryb-
ku, přál bych si od ní jen to, aby všechno zůstalo tak, jak tomu je. Na televizi mrknu jen občas, ale nezapínám ji. Pořídil jsem si pejska, fenku, chodíme spolu na procházku. To je, panečku, paráda.“
*
Já se se stářím už taky kamarádím. Šedivění safraporte na mě nezapomnělo. Ale nevadí, láká mě rád si v Krumlově povyskočím jako ten dědula na obrázku. Přijde mi, že když jsem tento článek psal, tak jsem o fous omládnul.
Jan Vaněček, českokrumlovský spisovatel
kresba Miloslav Martenek