Rád jsem se potkal s Janem Komendou, který bydlel v Krumlově. Znali jsme se spolu. Často býval k vidění v televizi Šlágr, která zahájila vysílání v roce 2012, kde hráli s Karlem Císařem z Besednice na heligonky a zpívali známé lidovky. Říkali si Voraři. Stanice byla mezi seniory a milovníky dechovek velmi populární. Pan Ko- menda byl mluvný člověk a ve svých 93 letech stále svěží. Rád jsem jeho vyprávění naslouchal.
Jednou se mi rozpovídal, jak byl za války totálně nasazen do továrny v Linci, kde se vyráběly součástky a díly pro tanky. Bydleli v ubikaci, poblíž ní byla pobočka koncentračního tábora Mauthausen. Vězni zde pracovali v kamenolomech, v továrnách a dolech.
Koupil si od jednoho kolegy v práci, Francouze, takovou zvláštní cigaretu, byla dlouhá a celá černá. Zkusil si ji zapálit, ale přišla mu silná. A rozpovídal se mi o ní: „Nebyl jsem žádný silný kuřák. Ale nezahodil jsem ji. A stalo se, že jednou, když jsme se vraceli z továrny po práci na ubikaci, potkali jsme skupinu vězňů z koncentračního tábora. Měl jsem tu cigaretu s sebou a napadlo mne, že ji nějakému vězni pokradmo dám. A udělal jsem to. Ten vězeň se na mě pousmál a mlčky poděkoval. Uviděl to však německý voják, který skupinu hlídal. Sebral vězni tu cigaretu, hodil ji na zem a on ji musel před ním rozšlapat. Pak mi dal esesák nevybíravě najevo, že pokud by se to opakovalo, bude pro mě místo v koncentráku taky! Na ubikaci se mě jeden spolupracovník zeptal, jestli jsem poznal toho člověka, jemuž jsem dal tu cigaretu. Nevěděl jsem to. Tak mi prozradil, že to byl Karel Hašler, známý český herec a písničkář, kterého gestapo zatklo počátkem září 1941 v Praze.“
Pan Komenda zemřel v Českém Krumlově ve věku 99 let v roce 2022.
Když jsem psal knihu o zasloužilé umělkyni Inge Švandové, známé operní reži- sérce, která dlouhou dobu působila v Jihočeském divadle, hostovala i v dalších a od roku 1991 bydlela v Českém Krumlově, tak zavzpomínala, že její otec spolupracoval jako výtvarník s Karlem Hašlerem. A vyprávěla mi o tom: „Druhého zářijového dne roku 1941 pan Hašler dopoledne filmoval Městečko na dlani, působil tam jako umělecký poradce. Potom že se vrátí domů na oběd. Odpoledne k němu do bytu měl přijet můj otec s nějakými výkresy a návrhy plakátů. Tak byli domluveni. Když mu otec pro jistotu ještě volal, zda schůzka platí, ozval se v telefonu jakýsi ženský hlas, snad to byla Hašlerova manželka Zdeňka?, dcera skladatele Rudolfa Frimla, který rozechvěně sdělil, aby raději nejezdil, že před domem čeká gestapo. Pak se otec dozvěděl, že Hašlera zatkli přímo při filmování. Důvodem bylo údajně to, že i přes zákaz dál veřejně zpíval své vlastenecké písničky. Nebál se, pro národ byl vzorem odvahy a vlastenectví.“
Pak se chvíli paní Inge zamyslela, napila kávy a pokračovala v zajímavém vyprávění: „Na následky mučení, neléčené flegmóny a úplavice Karel Hašler před Vánocemi toho roku zemřel v koncentračním táboře Mauthausen. Bylo mu 62 let… Pro tatínka to byl velký šok, nenadálá ztráta člověka, přítele, s nímž si lidsky i umělecky rozuměl. S velkou nostalgií mi vyprávěl, kdo byl Karel Hašler i tuto příhodu o zatčení. A že se po něm jmenují bonbóny – hašlerky, které jsem cucala, když mne bolelo v krku.“
S oblibou pak poslouchala jeho písničky, doma se zpívaly a ona to doprovázela na klavír. Zejména Ta naše písnička česká, nebo Po starých zámeckých schodech či Na Císařské louce stojí řada topolů jí utkvěly už od mládí v paměti, neboť svou melodií a nádherným textem patří stále k tomu nejlepšímu v historii české písničkové tvorby. Lidé si je stále rádi zazpívají. Potěší a povzbudí. A to tenkrát netušila, že poslední její režisérskou prací bude Hašlerova opereta Podskalák, kterou inscenovala v roce 2008 v Národním divadle moravskoslezském v Ostravě.
Jan Vaněček, českokrumlovský spisovatel